Eďácké příběhy

V jeskyních bývá tma. Ale v téhle nebyla. Kolem krápníků tady hopkala barevná světýlka.

Kdo by se opravdu dobře podíval, uviděl by uprostřed každého z nich malou postavičku s rozčepýřenými vlasy. S vlasy, které zářily. Tahle jeskyně totiž byla domovem eďouchů, národa malých tvorečků s velkýma očima, ještě většíma ušima a s neuvěřitelně pružnými tělíčky.

Byli tak pružní, že nepotřebovali nohy. Místo chození hopkali po bříšcích jako gumové kuličky. A i když mohli mít rukou, kolik chtěli, většinou je měli schované před zimou. Vypadali díky tomu trochu jako vlasaté hrušky. A každou z těch hrušek někdo polil jinou barvou.

Žili v jeskyni tak hluboké, že o nich zbytek světa nevěděl. A oni zas nevěděli o zbytku světa.

To se ale mělo brzy změnit.

První vykouknutí

„Vždycky, když uslyšíte funila, musíte se hned schovat!“ vyprávěla Bábi a šedé vlasy jí přitom zablýskly. „Hezky daleko, do nějaké malé škvírky, jinak vás zalehne.“

V kruhu posluchačů to zašumělo. Otočila se k nejhlasitějšímu rozhovoru a řekla: „Edo, neruš a dávej pozor! Tohle je důležité!“

Oranžový klučina s ohnivými pačesy se zatvářil tak ukřivděně, že by každý, kdo ho neznal, snadno uvěřil, že celou dobu ani nehlesl. Ale sotva se Bábi otočila, už mu pusa zase jela: „Jenom nás straší, Dago, abychom se neztratili v jeskyni.“

„Já se žádnýho funila nebojím,“ prohlásil červený čahoun a nafoukl se do ještě větší velikosti.

Bábi si povzdechla. Takových eďouchů kolem ní sedělo asi tucet a Eda s Dagem nebyli jediní, kteří už chtěli jít domů.

Jenže mezi vším tím brebentěním najednou Bábi zaslechla jiný zvuk. Mnohem hlubší, rachotivý, při kterém se roztřese celé tělo. Naposled ho slyšela už pěkně dávno, ale dobře si ho pamatovala.

„Funil!“ vykřikla. „Všichni za mnou!“

Chvíli na to se v chodbě za nimi mihlo podivné světlo. Když se k němu ozvalo ještě zamručení, přidali do skoku i ti největší pochybovači.

Všichni se vmáčkli do hluboké praskliny, zhasli všechna světýlka a se zatajeným dechem čekali, až funil odleze.

Jenže on nikam nelezl. Funění a čvachtání bláta přicházelo pořád ze stejného místa.

Nakonec to Eda nevydržel a vykoukl ven.

Byl tam.

Dvě obrovské pracky šmátrající do jeskyně a za nimi hlava, na které svítilo jedno jediné oko.

Edovi nepřipadal strašidelný. Naopak, všechno to nemotorné funění, plácání a mručení ho čím dál tím víc rozesmívalo. Ale než si stihl funila pořádně prohlédnout, zasyčela za ním Bábi: „Edo, schovej se!“ Naposled kouknul na srandovní příšeru a sklouzl za ostatními.

Trvalo celou věčnost, než funil vycouval a odlezl tak daleko, že Bábi dovolila eďouchům opustit skrýš. Sotva byli venku, rozhopkalo se hejno světýlek švitořících o společném dobrodružství do všech stran.

„Běžte domů a řekněte všem, ať do téhle části jeskyně nechodí,“ volala za nimi Bábi, ale nikdo ji už neposlouchal.

„Kde se loudáš, Edo?“ houkl Dago, když si uvědomil, že s ním kamarád nejde.

„Eee, ještě musím něco zařídit. Běž napřed, dojdu za chvíli,“ odpověděl Eda.

Dago se na Edu podezřívavě podíval, ale pak mu zakručelo v břiše a touha po jídle převážila nad zvědavostí.

Jakmile byl kolem klid, vyrazil Eda k místu, kde se plácal funil.

Bylo to tam celé rozryté. Hluboké brázdy se táhly celou chodbou, kam až Eda dohlédl. Nedalo mu to a vydal se po stopách. Strašně moc chtěl vědět, jak vypadá zbytek funila. Musí být obrovský, když neprolezl chodbou, ve které by si mohl Eda stoupnout Dagovi na záda a pořád by nedosáhl na strop.

Jenom jedno kouknutí a hned jdu zpět, říkal si Eda. Ještě jednu zatáčku, tam už určitě bude.

Ani nevěděl jak a najednou stál v tak obrovské jeskyni, že žádnou podobnou v životě neviděl. Už se chtěl otočit, ale v tom zahlédl slabé světlo. S novou energií za ním vyběhl.

Bylo dál, než si myslel. Za zatáčkou světlo zesílilo a za další zapálilo Edu v očích. Vylekal se, že na něj kouká funil! Skočil do nejbližší škvíry a poslouchal.

Buch, buch, buch, buch.

Po chvíli mu došlo, že to jen nahlas tluče jeho vlastní srdce. Jinak bylo všude ticho, a tak opatrně vykoukl.

Světlo tam bylo pořád, ani se nehnulo. Eda k němu pomalu vyrazil. Zářící skvrna dál rostla a rostla, Eda mhouřil oči, ale zvědavost mu nedovolila zastavit.

Najednou si uvědomil, že je v něm – ve světle. A jeskyně… skončila!

Může jeskyně skončit?

Ale jak jinak to mohl Eda nazvat? Stěny od sebe utekly tak daleko, že úplně zmizely, ze země tu rostly jakési obrovské hnědé krápníky se zelenými špičkami a nad nimi bylo nekonečné zářící modro!

Po funilovi ani stopa, ale tohle bylo mnohem lepší! Tomu doma nikdo neuvěří!

Dva spiklenci

„Kde jsi byl tak dlouho, Edo?“ zpražil Dago kamaráda, sotva Eda strčil hlavu do dveří. „Myslel jsem, že jsi na mě zapomněl.“

„Tomu nebudeš věřit, Dago!“ vyhrkl Eda a vlasy mu přitom jiskřily všemi odstíny oranžové.

„Tak to vyklop a neskákej kolem mě jako blázen!“ zlobil se Dago.

„Našel jsem konec jeskyně!“ vykřikl Eda.

„Jo? A co?“ zašklebil se Dago. „Tady je přece všude nějakej konec.“

„Ale ne, já nemyslím normální konec,“ nedal se Eda, „Já našel… no … opačný konec! Není tam žádná stěna, žádný strop, jen strašně moc světla a obrovský zelený věci!“

Dago na kamaráda ustaraně pohlédl a zeptal se: „Edo, ty ses zase praštil do hlavy?“

Eda se zaškaredil. „Nevěříš? Tak pojď za mnou!“ řekl a bez čekání vyskočil ze dveří.

„Počkej! Jasně, že jdu!“ křikl za ním Dago, několika velkými skoky Edu dohnal a hned vyzvídal: „Povídej, co všechno je na konci jeskyně? Nechytí nás daleko od vesnice funil, jak říká Bábi? Není tam moc zima?“

„Počkej, Dago,“ zarazil ho Eda. „Před ní ne!“

V cestě jim seděla Ada. Opřená o krápník si četla v obrovské staré knize a vypadala, že si jich nevšímá. Neznalý eďouch by si mohl myslet, že si jich skrz fialovou hřívu spadenou do očí ani všimnout nemůže. Jenže… tohle byla Ada! Dago okamžitě nejen zmlkl, ale přestal i dýchat.

Cestou kolem ní dělali, jakože nic. Už si skoro oddechli, ale v tom se jim za zády ozvalo: „Kampak se vy dva zase plížíte?“

„Co? My? My se neplížíme!“ ohradil se Eda. „Jdeme se projít.“

Ada zvedla oči od knížky a skrz škvíru ve vlasech se zadívala na Daga. Pořád ještě zadržoval dech a pomalu měnil barvu z červené na fialovou.

„Jasně, jako vždycky,“ uculila se Ada. „Mám zavolat Bábi rovnou, nebo ji mám nechat, ať si vás při nepleše chytí sama?“

„No dovol, s tím kamenem to byla nehoda! A ta houba tam taky neměla co růst. Jdeme, Dago!“ urazil se Eda a odhopkal pryč.

Dago nemohl z Ady spustit oči. Až když si byl jistý, že za nimi opravdu nejde, zalapal po dechu a hlesl: „To bylo těsný!“

Zaskočená špionka

Ada koukala za Edou a Dagem, dokud jí nezmizeli z očí. Pak schovala knihu a vyrazila za nimi. Tihle dva dokázali mlčet, jedině když zrovna něco chystali. A podle toho, jak dlouho vydrželi potichu, museli mít za lubem něco zvlášť velikého.

Jejich světýlka odrážená vlhkými stěnami dovedla Adu až ke zvláštně povědomé chodbě.

Počkat, tady se přece zasekl funil!

Najednou se jí za kluky vůbec nechtělo. Už se otáčela, že to raději řekne Bábi, když jí došlo, že tohle může být šance uvidět funila na vlastní oči! Ada milovala staré příběhy a ty s funilem patřily k jejím nejoblíbenějším. Musela zjistit, jestli je skutečně tak ošklivý, jak jí všichni říkali. Plná nového odhodlání skočila vstříc dobrodružství.

S každým dalším hopnutím si ale byla svým rozhodnutím míň a míň jistá. Několikrát přemýšlela, že se raději vrátí. Jenže… to by šla domů úplně sama!

Už už chtěla na Edu s Dagem zavolat, když ve světle před sebou zahlédla nový odstín. Nejdřív se rozklepala strachem z funila, ale nadšený rozhovor kluků ji nenechal zastavit. Za příštím kamenem na ni vykoukl flek nejjasnějšího světla, jaké kdy viděla. Zatímco do něj mžourala, objevily se v něm siluety dvou eďouchů, chvilku postály a zase zmizely.

Byla tak oslněná, že si vůbec nevšimla světla za sebou. Když uslyšela zafunění, málem omdlela strachem. Otočila se a zůstala ohromeně stát.

Co mohlo být horšího, než funil ležící v cestě domů?

Dva funilové!

Lezli jeden za druhým z malé chodby těsně před poslední zatáčkou. Celý Adin svět zaplnilo funění, plácání a spousta dalších hlasitých zvuků. Takhle si prohlídku bájné obludy nepředstavovala! Jediné štěstí bylo, že si jí zatím nevšimli. Druhý už byl skoro venku, když Ada konečně rozmrzla. V panice se rozběhla k jedinému místu, které nabízelo alespoň náznak naděje: k bílému světlu, do kterého vešli Eda s Dagem.

Najednou bylo kolem světla tolik, že Ada přes slzící oči neviděla na cestu. Zakopla. Jenomže náraz do země ne a ne přijít. Ada si uvědomila, že letí!

Vykřikla.

Mezi sloupy

„Co to bylo?“ zarazil se Eda.

„Co bylo co?“ praštil ho po zádech Dago, který měl zrovna babu a soustředil se jen na to, jak kamaráda mezi všemi těmi novými věcmi chytí.

„Měl jsem pocit, že slyším křik. Odtamtud,“ ukázal Eda k jeskyni.

„Tak se tam pojďme podívat,“ navrhl Dago.

Nedošli ani do půlky cesty a z jeskyně vylezla příšera. Byla obrovská. Pod vrstvou bláta jí prosvítala červená kůže a na hlavě svítilo oko. Oba kamarádi skočili za nejbližší kámen.

A stejně rychle zpoza něj vykoukli.

S otevřenými pusami zírali, jak se místo plazení po břiše funil potácí na dvou obrovských sloupech a zběsile přitom máchá rukama.

„Co myslíš, Dago, spadne?“ zasmál se Eda. Dokonce i světlo oka mu teď připadalo jako srandovní jiskřička. Že opravdu kouká na funila mu připomínaly jen jeho ruce. Ty si z jeskyně dobře pamatoval.

„Edo? Co je támhleten fialovej chuchvalec,“ zašeptal Dago.

Eda přestal okukovat funila a podíval se, kam kamarád ukazuje. Hlavou mu znovu proletěl výkřik a hned mu bylo jasné, že ten chuchvalec má jméno.

„To je Ada!“

Funila naštěstí nehybná hromádka nezaujala. Kousek před ní zastavil a otočil se zpět k jeskyni. Eda s Dagem na sebe mrkli a vystartovali Adě na pomoc.

Než k ní ale doběhli, vylezl z jeskyně druhý funil! Kluci zakopli jeden o druhého, jak mu chtěli co nejrychleji zmizet z očí. Místo toho se oba rozplácli na zemi.

Zachránilo je, že druhý funil byl mnohem menší. Musel tak koukat nahoru, aby viděl do tváře prvnímu. Jak si Eda s Dagem všimli zakloněné hlavy, dosprintovali k Adě, každý ji chytil z jedné strany a skočili s ní mezi kameny.

Byla potlučená, v mdlobách, ale dýchala. Víc toho teď udělat nemohli. Nechtěli riskovat, že se Ada probere s výkřikem, a tak ji raději nechali spát. Takhle blízko dvěma funilům je ani nenapadlo vystrkovat hlavy. Jen tichounce poslouchali a Dago bez dechu fialověl.

Vykouknout se odvážili, až když funilové oddusali z doslechu. Vynesli Adu na světlo, položili ji na rovný kámen a pod hlavu jí dali pár zelených měkkých věcí, které neuměli pojmenovat.

„Ado, vzbuď se!“ zkusil Eda a poplácal ji po tváři.

Nic.

Tak ji Dago štípnul.

„Aaaaa!“ zaječela Ada a posadila se. „Kde… co… funilové! Co? To? Co to…?“

Ještěže jsme ji vzbudili až teď, pomyslel si Eda a nahlas řekl: „Klid, funilové jsou pryč. Už se neboj!“

„Ty! Vy! Proč jste mi neřekli, kam jdete?“

„Ty bys nám věřila?“ vrátil jí Eda otázku.

Ada jen sklopila oči.

„No vidíš,“ řekl.

„Vidím,“ zamumlala a rozhlédla se kolem. „Ale… co vlastně vidím?“

„Říkám tomu konec jeskyně,“ prohlásil Eda a vypnul přitom hruď, div že nepraskl.

Ada dlouho koukala na nový svět před sebou. „To není možné!“ brblala si pro sebe. „To musí být… “ Najednou vykřikla: „Víte, jak se támhleto jmenuje? To jsou stromy! Pod nimi je tráva a tomu obrovskému modrému fleku nahoře se říká obloha!“

Kluci na ni jen zaskočeně zírali.

„No, eh… Kdysi jsem o tom četla v jedné knize,“ sklopila oči. „Tehdy jsem si myslela, no, že to jsou jen pohádky…“

Ada ještě chvíli koukala na stromy, pak se z ničeho nic narovnala a řekla: „Musíme o tom říct ostatním!“